Historie dolu František
Karvinský feudál, vlastník Horní Suché a rozsáhlých polností a statků v okolí, hrabě Larisch-Monnich se koncem 19. a začátkem 20. století po několika neúspěšných pokusech o podnikání zaměřil na dobývání uhlí. Nejstarší doly ve východní části ostravsko-karvinského revíru jsou bývalé Larischovy doly na území Karviné, Petřvaldu, Rychvaldu a později také v katastru obce Horní Suchá.
S průzkumnými vrty bylo započato v roce 1908 v blízkosti pozdější výdušné jámy F 2 na poli za tratí, současnou vlečkou na závod 9. květen. Vrt s označením „Suchá 2" dosáhl v roce 1909 hloubky 378,6 m p. p., tam byla zjištěna první uhelná sloj a byly rovněž ověřeny další podložní sloje.
Na jihozápad od budoucího dolu byla postavena cihelna, která měla především krýt potřebu stavebního materiálu pro budování šachty. Provoz cihelny byl zahájen v roce 1910a produkoval kvalitní cihly pro zájemce z širokého okolí až do začátku 70. let minulého století. V rámci přípravných prací byla zprovozněna úzkokolejná lokomotivní trať do areálu budovaného dolu, která umožňovala rychlou dopravu cihel na staveniště. V letech 1910 - 1911 byla postavena provizorní kotelna se dvěma plamenicovými kotli a v roce 1914 byla dána do provozu kompresorovna, která po úpravách a rekonstrukcích sloužila po celou dobu životnosti dolu.
Důlní pole nově vznikající šachty se nachází v jihovýchodní oblasti klasické části ostravsko-karvinského revíru převážně na katastrálním území obce Horní Suchá, částečně zasahuje i na území Prostřední Suché a má rozlohu 781 ha. Spolu se závodem Dukla na západě a závodem 9. květen na východě, tvoří jižní okraj karvinské dílčí pánve, přirozeně omezený severním svahem tzv. „bludovického výmolu". Na severu je dobývací prostor Dolu František omezen hranicí se závodem Barbora (v současné době, stejně jako Důl František, v likvidaci).
Nově budovanou šachtu se její vlastník, hrabě Larisch-Monnich rozhodl pojmenovat „Erzhercog Franzschacht" na počest následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda ďEste. Po vzniku samostatného Československa v říjnu 1918 byl název zestručněn na Důl František. Toto označení bylo používáno po celou dobu první republiky. V době nacistické okupace v letech 1939 - 1945 byl pouze poněmčen - Franzschacht.
Areál nové šachty se začal stavět 200 m severněji od prvního průzkumného vrtu označeného jako Suchá 2 v místě zvaném „Bažantnice". Zahajovací práce byly na větrní (výdušné) jámě F-2 a zakrátko i na vtažné jámě F-l. Některé podrobnosti známe z dochovaných záznamů a vzpomínek účastníků hloubení. Slavnostní výkop v červnu 1911 byl svěřen zkušenému havíři Josefu Rzymanovi z Prostřední Suché, který v kruhu svých přátel si měl přát, aby prospěch z nové šachty měli vždy všichni, kdož zde budou poctivě pracovat.
Po prohloubení a propojení obou jam v roce 1913, tj. F-l a F-2, bylo neprodleně započato s těžbou uhlí aužvtémže roce bylo vytěženo z přípravných předků 13 333 t uhlí. Z dochovaných údajů zjistíme, že v té době bylo ve stavu celkem 214 zaměstnanců, z čehož 10 osob bylo pověřeno zajišťováním a organizováním práce a bezpečnosti - tzv. dozorci.
Zajímavé také je, že těžba na povrch byla prováděna výdušnou jámou (F-2), protože ve vtažné (těžní) jámě (F-l) se v té době ještě připravovalo její dokončení. Pracovalo se pouze v jedné osmihodinové směně, obecně však platila devítihodinová pracovní doba, otvírka se prováděla na dvou čelbách a havíři dostávali na směnu 4K(v rakousko-uherské měně), hlubiči, jako specialisté, o korunu více. Do roku 1920 bylo vytěženo celkem 363 8361 uhlí, především z přípravných předků.
Dne 19. 5. 1920 došlo v dole k tragédii. V jedné ze slojí vznikl požár a následně vybuchl nahromaděný metan pravděpodobně od benzinové lampy. Výbuchů bylo několik, ale všichni havíři i tam pracující koně byli bezpečně vyvezeni na povrch, což umožnilo zahájení prací na zdolání požáru. Po šesti týdnech byly opět spuštěny ventilátory, otevřeny poklopy v jámách a prvním úkolem mělo být zazdění požářiště. V té době došlo k dalšímu výbuchu třaskavých plynů, hráze byly rozmetány a při tomto neštěstí zahynuli dva horníci, Kiedroň aGabzdyl. Ke zdolání rozsáhlého požáru musely být všechny důlní práce pozastaveny a důl byl zatopen vodou. S dalšími pracemi mohlo být započato až koncem roku 1921 po vyčerpání vody a obnovení důlní výstroje. Od následujícího roku se pozvolna začala zvyšovat těžba, což vedlo také ke zvyšování počtu zaměstnanců na šachtě. V roce 1923 byla postavena definitivní železná těžní věž F-l, která po úpravách v roce 1963 ve známé už podobě sloužila až do ukončení těžby.
Od počátku hloubení šachty, ale i v následujícím období, kromě důlního plynu (metanu) dělaly problémy velké přítoky důlních vod, které obsahovaly značné množství jodobromové soli. Náročný úkol byl nakonec zdárně vyřešen i tím, že v roce 1923 bylo postaveno na povrchu zařízení, ve kterém se z vyčerpané vody, po zahřátí na bod varu, začala vyvarovat sůl. Po příslušných rozborech byla na tento produkt získána i ochranná známka a pod označením „Darkovská jodová sůl" se stala světoznámým a vyhledávaným zbožím se značnými léčebnými účinky. Solivar byl v roce 1970 přestavěn a modernizován s využitím nových technologií, což umožnilo i podstatné zvýšení výroby produktu, po kterém byla neustále velká poptávka. Výroba darkovské jodové soli trvala do ukončení provozu šachty. V polovině 60. let minulého století rozhodlo vedení podniku o dalším způsobu využití solanky, když za její vypouštění do odpadních vod by bylo nutné platit nemalé poplatky. V říjnu 1967 byl v areálu šachty předán do užívání solankový bazén, který měl sloužit především jeho zaměstnancům, avšak pro nevšední zájem občanů i ze vzdálených míst republiky, byl zpřístupněn široké veřejnosti.
Dobývání spojených slojí v lávkách si vynutilo přijetí i zvláštní technologie, při které bylo třeba vyrubaný prostor něčím vyplnit. Na Dole František bylo použito štěrku. Od poloviny dvacátých let minulého století byl štěrk těžen z blízké Janeczkovy štěrkovny a dopravován koňskými potahy až k jámě. V roce 1930 byla dána do provozu 2,3 km dlouhá visutá lanovka pro dopravu štěrku ze štěrkovny Křivý důl ve Stonavě a sloužila svému účelu do roku 1947.
Od konce dvacátých let minulého století až do roku 1934, v době celosvětové hospodářské krize, klesala těžba také na Františku. V květnu 1926 bylo propuštěno 70 horníků z práce. Ti, co zůstali, pracovali v režimu tzv. „fajeršichet", kdy se pracovalo pouze dva nebo tři dny v týdnu a po zbytek týdne měli havíři volno bez náhrady mzdy. Vše vyústilo až do stávek v regionu a jedné z nich se dne 30. 3. 1932 zúčastnili i zaměstnanci Dolu František. Její závěr byl tragický, protože při střetu stávkujících s policií a četníky v blízkosti bývalých penzijních domů (na ul. Stonavské) byl postřelen mladý horník Wladyslaw Karwiňski, který na následky zranění zemřel.
V druhé polovině třicátých let minulého století byla hospodářská stagnace překonána, poptávka po uhlí rostla, a tak se zvyšovala i těžba na Dole František, která v meziválečném období dosáhla svého maxima v roce 1937 vytěžením 400 tisíc tun uhlí.
Zvláštní kapitola dějin šachty se začala psát po 1. září 1939 se začátkem druhé světové války. Nástup fašismu byl zaměřen na maximální těžbu ve prospěch třetí říše se zavedením vojenské disciplíny na všech pracovištích. Každý projev odporu byl krutě postihován osobními tresty až po deportace nepohodlných osob do koncentračních táborů. V té době pracovaly v dole také téměř čtyři stovky ruských zajatců, kteří byli ubytováni v dřevěných barácích v blízkosti šachty, obehnaných dvojitým ostnatým drátem (současný areál firmy Befra).
V období německé okupace byly prováděny některé výstavbové práce. Částečně se rekonstruovala výstroj jámy F-1, například parní těžní stroj byl vybaven účinnějšími brzdami s řididlem jízdy. S použitím drastických opatření se podařilo dosáhnout až zdvojnásobení těžby v porovnání s meziválečným obdobím, a tak v roce 1943 se roční těžba blížila k hranici 700 tisíců tun uhlí.
Na sklonku války, dne 20. února 1945, pro podezření ze spolupráce s partyzány a pro výstrahu ostatním, odvleklo gestapo na popravu čtyři zaměstnance: Józefa Dudu, Antonína Paszka, Karola Tyrlika a Wiktora Urbana. Na místo popravy museli jít v krutém mrazu bosí, kleknout si nad vykopanou díru a ranou do týla byli usmrceni. V době nacismu skončili mnozí zaměstnanci v koncentračních táborech nebo byli popraveni v místech svého bydliště. Na žulové desce, která se dosud nachází na vrátnici dolu, je vyryto 37 jmen těch, kteří se nedočkali dne osvobození sovětskou armádou, jež do Horní Suché přišla sychravého rána dne 3. května 1945.
Po roce 1945 se objem těžby postupně zvyšoval, protože uhlí bylo pro rozvíjející se hospodářství strategickou surovinou. Prováděla se další modernizace strojních zařízení, začaly se používat modernější a účinnější. Dosavadní název šachty „František", který připomínal aristokratické zakladatele, ale i předmnichovskou republiku, byl dne 17. 7. 1946 změněn na Důl Klement Gottwald a od 21. 8. 1948 upřesněn na Důl Prezident Gottwald. Původní název Důl František byl šachtě navrácen 9. února 1990.
V roce 1954 byla díky novým technologím poprvé překročena roční hranice 1 milionu tun vytěženého uhlí 1 098 440 tun). Nedostatek pracovníků byl řešen náborem po celé republice a k značnému posílení stavů přispěl v roce 1952 i nástup vojáků z tzv. Pomocných technických praporů (PTP), kteří do roku 1958 zajišťovali až polovinu celkové těžby.
Na šachtě se rozbíhaly investiční akce velkého rozsahu. Začala příprava na otvírku nového důlního patra (celková hloubka 632 m). V září 1960 byla uvedena do provozu nová výdušná jáma F-4 s železnou věží a také nové ventilátory. V šedesátých letech minulého století dosáhl vývoj šachty z hlediska počtu zaměstnanců svého vrcholu. V podniku pracovalo cca 3600 osob, z čehož 2800 bylo zaměstnáno v dole.
V říjnu 1959 byl slavnostně předán do užívání Dům kultury, který dodnes slouží jako kulturní stánek Horní Suché. V lednu 1964 bylo uvedeno do provozu nové zdravotnické středisko. Pro odpočinek i relaxaci jednotlivců i celých rodin byla vybudována rekreační střediska: v Tyře bylo zahájeno rekreační sezónou v roce 1960, na Těrlické přehradě v dubnu 1965 a dětský tábor v Horní Lomné zahájil provoz v srpnu 1966.
Pro zlepšení plynových poměrů v dole byla zavedena na šachtě v roce 1962 degazace s degazační stanicí, která byla v letech 1974 - 1980 využívána rovněž Dolem Dukla. Zlepšily se tím bezpečnostní poměry v dole a degazovaný plyn byl použit ve vlastní plynové kotelně OB-12, která kryla potřebu výroby páry i teplé vody na šachtě, vždy po celou letní sezónu.
Od roku 1965 byla zahájena celková elektrifikace v dole. To umožnilo používání výkonnějších razících i dobývacích strojů a byť se zhoršovaly důlně-geologické a tektonické poměry, dařilo se zvyšovat těžbu a to až na 1 706 891 tun (surové těžby) v roce 1978. Velmi dobré výsledky byly rovněž ovlivněny zavedením posuvných výztuží i zavedením centrální pásové dopravy k odtěžení horniny z rubáni až pod jámu. Od října 1967 bylo pro dopravu materiálu poprvé v revíru použito závěsné kolejové drážky. Postupně byli po drážce lokomotivní soupravou dopravováni na vzdálená pracoviště i horníci s nářadím. V období let 1954 až 1969 byli zaměstnanci šachty čtyřikrát oceněni standartou prezidenta republiky za nejlepší výsledky v celém resortu paliv a energetiky.
Začátek září 1974 se zapsal do historie šachty tragickou událostí. Místo oslav Dne horníků musela být likvidována havárie ve výdušné jámě F-2, způsobená přetržením klečového lana při jízdě mužstva na ranní směnu do dolu. Pád klece nepřežilo 8 horníků a mnozí další utrpěli těžká zranění. Zmíněná událost otřásla celým revírem. To bylo důvodem dalšího zpřísnění bezpečnostních i konstrukčních podmínek pro provoz lan a bylo zavedeno defektoskopické měření vnitřní struktury lan.
Výkonnější stroje, nové technologie, snižování nákladů a lepší organizace práce i při klesajících počtech zaměstnanců umožňovaly zvyšování výkonů, zefektivnění výroby a zlepšování hospodářského výsledku.
V roce 1978 bylo dosaženo nejvyšší čisté roční těžby v celé historii šachty, a to 1 706 891 tun. Celkové počty zaměstnanců se v té době pohybovaly od 2500 po 2600, z toho 1550 až 1650 bylo důlních. Nejvyššího výkonu bylo dosaženo v roce 1984, a to 14,622 t/hl/sm. při (revírní odbytové) těžbě 1 425 068 tun s celkovým počtem zaměstnanců 2688, z toho 1641 důlních.
V letech 1977 až 1983 byla železná konstrukce jámy F-4 nahrazena mohutným železobetonovým skeletem (výška 85,5 m) s těžním strojem umístěným ve věži, který začal nově vyznačovat polohu šachty v okolí.
V roce 1982 byla jáma F-2 (od začátku jako výdušná) změněna na další (spolu s F-l) jámu úvodní. Jáma F-4 byla rozšířena na průměr 7,5 m a po napojení na nové výkonnější ventilátory se stala jedinou jámou výdušnou. Sloje o nízké mohutnosti vyžadovaly zavedení vhodnějších technologií. Byla odzkoušena a později i zavedena pluhová těžba s řídicím stanovištěm na povrchu. Postupně však začalo docházet k poklesům těžby, a to v závislosti na měnící se struktuře dobývaných slojí. V roce 1994 se definitivně roční výše odbytové těžby dostala pod hranici 1 milionu tun uhlí (974 390 t).
Po zhodnocení situace, v němž převažovaly negativní prognózy o potřebě uhlí do budoucna, rozhodlo vedení OKD dnem 1. 7. 1995 začít s postupným omezováním těžby a Důl František (stejně jako Důl Dukla) organizačně začlenit jako samostatný závod do skupinového Dolu Lazy. Usnesením vlády České republiky č. 814/98, v rámci útlumového programu bylo rozhodnuto zcela ukončit těžbu na závodě František, a proto byl dnem 1.7.1999 začleněn, jako závod v likvidaci, k Dolu Odra. Poslední symbolický vozík s uhlím byl vytažen jámou F-l na povrch dne 30. 6. 1999 za účasti vedoucích pracovníků závodu, podniku, zástupců
vedení OKD, stávajících zaměstnanců a také řady důchodců i ve slavnostních hornických stejnokrojích a byť hrála hudba, nikomu nebylo veselo. Poslední závodní Ing. Gerhard Karpeta v hlášení řediteli Dolu Lazy Ing. Lubomíru Schelongovi mimo jiné uvedl, že za dobu osmdesáti osmi let existence Dolu František bylo vytěženo celkem 59 144 518 tun uhlí.
Závěrečnými pracemi na Dole František byl pověřen zprvu OKD a. s. Důl Odra, o. z., a to až do 31. 12. 2001, následně pak s. p. DIAMO, závod Odra v Ostravě. Začalo se s likvidací strojního vybavení v dole, plenění výztuže chodeb jam a konečně jejich zasypání, které bylo ukončeno v roce 2002. Jejich místo v terénu vyznačují dnes pouze betonové desky s informačními tabulemi.
Konečnou fází likvidace Dolu František byla postupná demolice povrchových objektů, kdy na první pokus se skácela k zemi konstrukce věže jámy F-2. Dramatický průběh však měl odstřel železné konstrukce věže jámy F-l, kdy první pokus dne 9. 9. 2002 byl neúspěšný - věž se otřásla, ale zůstala stát. Mnozí přihlížející z bezpečné vzdálenosti, mezi nimi staří veteráni šachty v hornických stejnokrojích i s praporem, v čele s dlouholetým jejím ředitelem prof. Ing. Jindřichem Bilanem, CSc. i předsedou Klubu hornických důchodců p. Janem Bardoněm zdůvodnili to tím, že na Den horníků šachty neumírají. Úspěšný byl až druhý pokus v 16.00 hodin následujícího dne. A tak němým svědkem slavné i pohnuté historie Dolu František na území obce Horní Suchá zůstal jen šedý, zdaleka viditelný skelet železobetonové věže jámy F-4.
O bezúplatném převodu areálu bývalého Dolu František na obec Horní Suchá rozhodla vláda v listopadu 2004. V prosinci 2004 a lednu 2005 byly posuzovány varianty možného využití skeletu věže jámy F-4, a to jak pro účely komerční (kavárna, vyhlídková terasa, rehabilitační služby apod.) tak i průmyslové, např. větrná I elektrárna. Pro tento účel vypracovala VŠB-Technická univerzita, stavební fakulta v Ostravě, zvláštní studii, ze které nevyplynul jednoznačný pozitivní výsledek. Zastupitelstvo obce na svém mimořádném zasedání dne 31.1. 2005 rozhodlo těsnou většinou, že o zmíněný objekt nemá obec Horní Suchá zájem, a tak bude věž jámy F-4 zařazena státním podnikem DIAMO do plánu likvidace.
Ukončením těžby na Dole Darkov - závod „Barbora" v Karviné 2 Dolech doznívají účinky důlní činnosti v severní části obce, a tak už pouze závod 3 Dolu Darkov (Důl 9. květen) ve Stonavě, jehož důlní pole zasahuje do východní části katastru Horní Suché-Paseky, částečně ještě ovlivňují svými hornickými pracemi pozemky a objekty občanů i obce.